Pověsti a dávná historie

1.2.2016     Obec - Z historie  


Nad založením a vznikem vesnice Hynčina leží historické šero. Žádná listina nám nepodává vysvětlení o původu nejstarších obyvatel. Těch málo dokladů z tehdejší doby, které jsou k dispozici, neposkytují pohled do těchto zašlých dob.

Osídlení tohoto území je však jistě starší než vznik Hynčiny samé. Dlouho před založením Hynčiny zde patrně vznikla starší osídlení, staré „Zayphen“, pověstmi opředené „Jores“ a na náhorní plošině položená vesnička „Chrisan“.

Mezi Petrušovem a Křižanovem se prý na dnešní rozsáhlé lesní ploše nacházela kdysi vesnice „Jores“. Dějiny tohoto území sice neuvádějí jediný letopočet o této vsi, avšak v pověstech je živě zachována vzpomínka na ni. Snad existuje souvislost mezi tímto místním označením vsi a rytířem Konrádem von Jeres, který podle listiny z roku 1280 daroval klášteru v Koruně kus lesa mezi“Zudendorf“ a Sázavou. Posledními svědky této staré vsi Jores byly

zvláštním způsobem osekaný kámen, snad smírčí kámen, úplně zarostlý mlýnský náhon a ležící mlýnský kámen, jehož otvorem prorostl stromek. Jinak na tomto tajemstvími opředeném, neprozkoumaném a do šera minulosti zapadaném místě rostlo kapradí, keře a les.

O Hynčině vypráví pověst, že tato ves vděčí za své jméno jednomu osadníkovi jménem Heinz. Tuto legendu však nelze historicky doložit, takže zůstává opravdu jen legendou. Pravděpodobnější je domněnka, že stará Hynčina byla založena asi za Jindřich II. z rodu Berky z Dubé, olomouckého biskupa, který zemřel roku 1333. Název obce Hynčina byl odvozen od jména zakladatele. (Jindřich, německy Heinrich nebo Heinz ).

 

P o v ě s t  o  z a l o ž e n í  H y n č i n y

Když husité kolem roku 1424 zničili osadu Zejfy, podařilo se některým obyvatelům uprchnout před nepřáteli a uchýlit se do lesů nad potokem. Byli to uhlíři a založili v místech dnešního horního konce vesnice starou Hynčinu. Nyní však je Hynčina doložena listinami už roku 1391 jako „Hynczdorf“, takže musela existovat již před zánikem Zejf.

Jiná verze o založení se zdá pravděpodobnější a bližší pravdě. Říká sice také, že Hynčinu založili uprchlíci, avšak dobu založení klade už na přelom století, tedy do období konce 13. a začátku 14. století. V té době řádil v našem kraji mor, který vyhubil celé vesnice. Lidé viděli v útěku jediný léčebný prostředek proti této pohromě a stáhli se do lesních samot, aby se tu chránili před nemocí léčivými rostlinami. Takže zakladatelé Hynčiny byli také uprchlíky, kteří hledali záchranu před morem. Jak pověst vypráví, jeden z nich se jmenoval Heinz a podle jeho jména vznikl název Heinzedorf. Dřevěný dům v dolní části vesnice, zde nejstarší, byl prý domem zakladatele Hynčiny.

(již neexistuje)

 

 

O  DĚJINÁCH  KŘIŽANOVA

 

Starý Křižan – zaniklá ves, na jehož území vznikl dnešní Křižanov – byl uváděn už v soupisu poddanských vesnic biskupa Konráda (Biskup olomoucký v letech 1318 – 1326) pod názvem Křižanov. Roku 1338 byl Křižanov majetkem lenního pána rytíře Gebharda z Mírova. Podle pověstí byl Křižan za husitských válek srovnán se zemí. Je však také možné, že se tak stalo až za válek, které vedl Jiří z Poděbrad s uherským králem Matyášem Korvinem. Za těchto dlouhých válek. Které trvaly s přestávkami celé půlstoletí, naše domovské území velice trpělo. Tehdejší olomoucký biskup Jan Železný, který byl předtím biskupem litomyšlským, se podílel na kostnickém sněmu a na odsouzení Jana Husa. Není tedy divu, když husité vtrhli na území tohoto biskupa a strašně vyplenili jeho  lenní statky – a Křižanov k nim také patřil. Hrad Mírov považovali za nedobytný, a tak odtáhli. Je však přesně na rok i den známo, že vypálili město Mohelnici a vyvraždili její obyvatele (28. října 1424), avšak o zániku skromných obcí v okolí se ví jen málo.

K u c h a ř č i n  b r o d

Než byla postavena okresní silnice z Hynčiny a navázala na silnici spojující Tatenici s Hoštejnem, kdy zároveň byl postaven nový most přes Sázavu, to bylo roku 1900, musely povozy přejíždět přes Sázavu na soutoku této řeky se Zejfským potokem, kde byl brod, lidově zvaný „Kuchařčin brod“. Jak pověst vypráví, došlo zde před dávnými dobami, ve 13. nebo ve 14. století k následující události. Bylo krátce před polednem o Svatodušních svátcích. Sváteční klid byl na horách i v údolích a tento klid najednou přerušilo hrkotání povozu, který přijížděl ze severu. Cestující sedící v kočáře, pochmurně vyhlížející paní, neustále nutila kočího, aby tak jaktak rychle běžící koně nutil k ještě rychlejšímu cvalu. Když přijeli k brodu, koně se zastavili, aby uhasili žízeň. V témže okamžiku zazněl z blízkého kostela zvon při pozdvihování. Kočí uctivě sňal klobouk a pokřižoval se. Žena rozezlená pro zdržení zvolala: „Hlupáku, proč zastavuješ ? Jeď, k čertu!“ K smrti vyděšený kočí popohnal koně, kteří se rychle rozběhli. V tom okamžiku se odtrhla zadní část vozu, uprostřed řeky se otevřela hluboká jáma a s hukotem zmizel vůz i se ženou v propasti. Jak se vypráví, prý to byla kuchařka z fary z nedaleké hornické vesnice Zejf, která zde zahynula takovou neblahou smrtí.

       

P o v ě s t  o  J o r e s

V rozsáhlých lesích kolem kopce „Sauberg“ má jedna část lesa název „Jores“. Zde prý v 13. až 14. století stávala vesnice, která o století později zmizela. Žádná listina se o této vsi nezmiňuje, takže pověst je jedinou zvěstí o této osadě.

Bezcitná rychtářka vyžadovala od svých poddaných neúměrně vysoké daně, čímž se jim velmi znelíbila. Když ji jednoho dne našli mrtvou přede dveřmi jejího sklepa s klíči v ruce, nikdo ji nelitoval. A tak zůstala ležet u dveří sklepa, v němž měla svoje poklady. Po nějaké době její mrtvola zmizela beze stopy a tak si lidé říkali, že ji o půlnoci odnesl sám čert.

O sto let později vpadla do tohoto kraje nepřátelské tlupy a vesnici Jores vypálily. V okamžiku největšího zmatku bylo vidět rychtářku s ohnivě planoucími vlasy se svazkem klíčů v ruce jak kráčí přes hořící rychtu. Obyvatelé Jores, kteří řádění nepřátel přežili, opustili prokleté místo a odstěhovali se jinam. Na pustém místě vyrostl les.

Opět o sto let později stanul zdejší hajný v zamyšlení v rozbořeném sklepě. Děsivý pocit jej vytrhl z jeho myšlenek, když se náhle před ním vynořila rychtářka ve voze, z něhož sršely jiskry a podávala mu svazek klíčů. Vyděšený hajný padl na kolena a pokřižoval se. Jak náhle se zjevila jemu neznámá žena, tak opět zmizela.

Týž den, avšak o sto let později, se objevila tato mordská žena u dřevorubců a prosila je, aby v noci čekali u rozbořeného sklepa a vzali si od ní, třeba násilím, svazek klíčů. Odvážní drvaři v noci opravdu přišli na místo, ale když se blížil kočár, ozval se v lese křik a vytí a muži v okamžiku odtud utekli. A tak prokletá mordská paní zůstala nezachráněna a musí uplynout dalších sto let a najít se odvážný muž, který jí vezme klíče a vyzvedne poklad ze sklepa.

S t a r ý  K ř i ž a n

Severovýchodně od bývalé křižanovské školy stojí starý habr. Podle pověsti zde stával kdysi kostel a na svahu naproti fara zaniklé obce Křižan. A doslovné znění pověsti se opravdu potvrdilo a ukázalo pravdivým. Roku 1896 nelezl tehdejší majitel pozemku u onoho habru základy domu a narazil také na jámu s lidskými kostrami. Jak vypráví pověst, povraždili husité tehdejší obyvatele a pohřbili je ve společném hrobě. Kostel a domy se staly kořistí plamenů a rozpadly se v prach a popel. Léta zarůstala tato zpustošená ves trávou a o sto let později se zde pásly ovce hynčinského dvora. Jednoho dne vyrýpal vepř z bažinaté země zvon, který býval ve zdejším kostele. Služka našla tento zvon a darovala jej domovské faře ve Starém Městě u Moravské Třebové. Když zaznělo zvonění tohoto křižanovského zvonu, lidem se zdálo, že zvon zřetelně volá : „Sau gegromb, Mood gefndn“- (prase vyhrabalo, služka našla ).

       

V e s n i c k ý  u č i t e l

 

V 18. století bylo většině lidí čtení a psaní něčím neznámým. Teprve za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. byly na venkově zřizovány školy.

První zprávu o škole v Hynčině nalézáme v pověsti o učiteli, který se jmenoval Hofmann. Sloužil 16 let jako voják, zúčastnil se mnoha bitev, při válečných taženích prošel půl Evropy a naučil se také číst a psát. Do své rodné vsi se vrátil v polovině 18. století se svou manželkou, která se narodila v Alsasku. Své ženě namluvil, že je majitelem domu a větší zemědělské usedlosti. Když oba procházeli poli s vlnícím se obilím k Hynčině, ptala se jej nic netušící žena, která že mu pole patří. Tento bodrý muž u každého většího pole plácl rukou na svoje mnohokrát zaplátované vojenské kalhoty a vychloubal se: „Také toto je moje pole“. Ženu přepadly obavy, jestli sami dva budou stačit na to. Aby mohli dobře obhospodařovat tak rozsáhlá pole a statek. Když však přišli do vesnice, bylo zřejmé, že jí lhal. Vysloužilý voják byl synem chudého chalupníka a neměl nic. Jen domovské právo a ty spousty lat na svých kalhotách. Obec dala svému navrátivšímu se synovi chudobnou chaloupku na kraji vesnice. Na obživu si vydělával tím, že pletl koše, vázal metly a vyřezával hrábě. Přitom zaučoval svého syna Jakuba do umění číst a psát. Děti z vesnice se ze zvědavosti přidávaly a horlivě se učily vzdělání. Když totiž každoročně odváděli u rychtáře daně, „desátek“, byli odkázání na „Schindelschreiber“ – písaře, který zapisoval na dřevěnou šindelovou destičku jméno poplatníka a k tomu pomocí tečky nebo pomlčky připisoval, zda splnil či nesplnil svoji povinnost zaplatit.

Kontakty

Adresa:
Obec Hynčina
Hynčina 125
789 01 Zábřeh

Úřední hodiny:

Pondělí:
10:00 - 17:00
17:00 - 19:00 (starosta, místostarosta)

Úterý:
08:30 - 13:00

Středa:
08:30 - 15:00 
17:00 - 19:00 (starosta, místostarosta)

Čtvrtek:
08:30 - 13:00

Pátek:
08:30 - 13:00

Telefon: 583 443 252
Datová schránka: x8mbr8x
E-mail: ou.hyncina@cbox.cz
Bankovní spojení:
12828841, kód banky: 0100, KB Zábřeh

Mapa

všechny kontakty