Kostel
1.2.2016 Kulturní památky
Překlad z původní německé kroniky
Legenda uvádí jako první kostel v Hynčině dřevěný kostelík, který byl postaven už ve druhé polovině 16.století. Poté, co Hynčina byla nazývána pustinou, osídlil jí olomoucký biskup teprve v době reformace kolem roku 1550. Protože však dějiny hovoří o protestantské modlitebně, je možno chápat tak, že obyvatelé nezůstali svému zakladateli dlouho věrni ve víře. Šířící se síla luterského učení se prosazovala tak, že dokonce i biskupové byli proti ní bezmocní a nedařilo se jim zabránit jeho šíření stejně jako odpadávání obyvatelstva od katolické víry na jejich lenních statcích. Hynčina snad byla mnoho desetiletí protestantskou, neboť teprve po třicetileté válce se zde prosadila plnou silou protireformace. Převýchova ke katolické víře se uskutečňovala silným nucením, protože lidé se tvrdošíjně drželi starého učení. Dokonce prý obyvatelé byli naháněni bičem do kostela. Zbytek této staré zvyklosti z oněch dob zůstal ve vesnici zachován. Tehdejší ponocný Ignác Süss, přezdívaný „alte Süssnaz“ měl za úkol o nedělích a svátcích nahánět do kostela mladé lidi, kteří postávali kolem Božího domu.
Od roku 1631 patřila Hynčina k velké farnosti Starý Maletín. Tenkrát byl ve Starém Maletíně farářem benediktin Paul Vileis, rodák z Řezna. K tomuto obročí patřily také hynčinské farní pozemky zvané „paterské pole“. Roku 1889 bylo rozdrobeno deset jiter a 459 sáhů orné půdy a čtyři jitra a 1222 sáhy pastvin a rozprodáno. Ačkoli dřevěný kostel byl kolem roku 1570 zvětšen a posvětil jej kardinál František z Dietrichštejna, časem začal chátrat a hrozilo, že se rozpadne. Byl tedy zbořen, opatřilo se dřevo na novou stavbu a mělo se s ní začít. Avšak jeden člen rychtářství navrhl, aby se postavil kamenný kostel. Návrh byl přijat a obec prodala dřevo určené na stavbu tehdejšímu majiteli domu č.4, který si z něj postavil malý statek. Roku 1725 byl kostel dostavěn v dnešní podobě. Novostavba věže však byla špatná, takže se zřítila.
R. 1785 zřídil v Hynčině náboženský fond místo kooperátora (pomocník faráře-pozn.překladatele). V té době císař Josef II. vyvlastnil mnoho klášterů a církevních statků,
Ale za to zřídil v mnoha malých obcích farnosti. A tak roku 1779 byly malé vesnice Hynčinov, Křižanov, Dlouhá Ves a malá samota Dolní Bušínov vyčleněny z farnosti maletínské a staly se součástí hynčinské farnosti. Obec se zavázala, že bude platit pověřenému knězi ročně 50 zlatých a bude vydržovat faru a školu. Faru však postavila až r. 1789 jako přízemí se čtyřmi místnostmi. Do roku 1855 byl k Hynčině přifařen i Hoštejn. V tomto roce byla v Hoštějně zřízena provizorní „lokálie“ a byl sem přeložen kooperátor Alois Kritzer z Hynčiny. (Lokálie je část farnosti, kde je přidělen kněz, který však podléhá farářovi – pozn. překladatele).
Oltář hynčinského kostela byl roku 1847 doplněn obrazem patrona kostela. 1851 byl celý kostel opatřen střechou z břidlice a 1854 byla odstraněna kopule věže a byla nahrazena špičatou střechou, vysokou pět sáhů a byla pokryta břidlicí stejně jako kostel. R. 1910 prodala obec staré varhany, které roku 1814 postavil varhanický mistr Hanisch, za deset rakouských korun. Nové varhany postavil varhanářský mistr Gustav Nitsch z Krnova. 2. března 1918 byly pro válečné účely vzaty i cínové píšťaly z varhan (bylo jich 24) a byly nahrazeny hliníkovými.
Kostel byl zasvěcen sv. Stanislavovi, protože když byl roku 1600 dostavěn byl v Olomouci biskupem Stanislav Pavlovský (biskupem byl v letech 1579-1598). K postě biskupova jména zvolili Hynčinští za patrona kostela sv. Stanislava. Oltářní obraz a dvě nástěnné malby zachycovaly výjevy ze života tohoto světce a mučedníka. Vždy v neděli po 7.květnu slavila obec svátek tohoto světce (pouť).
Jako první duchovní přišel do Hynčiny františkán P. Jeremias Groell z kláštera v Moravské Třebové. To bylo roku 1785, ale r. 1805 se opět vrátil do kláštera. Po něm přišel
27. dubna 1805 P. Tadeáš Mutl, který však byl v listopadu téhož roku přeložen do Domanína.
Od května 1806 působil zde P. Ignác Beitl a jako kooperátor mu byl přidělen P. Ignác Haan.
Ve škole působil jako učitel nějaký Wolf a službu kostelníka vykonával jeho příbuzný Wind.
Dva synové tehdejšího lesníka Fuchse ministrovali. Lidé z vesnice si nemohli nevšimnout takového složení jejich příjmení a složili říkanku:
Der Haan die Mense lese, Kohout slouží mši,
Die Füchse ministrieren, Lišky ministrují,
Der Wolf der Orgel spiele, Vlk na varhany hraje,
Die Kerzen tät der Wind anzünden svíčky rozsvěcuje Vítr,
Das Geld aber schebt der Beitl ein. Ale peníze schrána Sekyra.
